Sever (se) nezapomíná…

Třicátého pátý dvatisíceosmnáct, děti vstávaly do školy, dospělí do práce. Slunce pomalu stoupalo z šedého šera, prostě den jako každý jiný. Ne však pro čtyři výletníky, kteří dostali možnost vycestovat tam, kam se nikomu z nich ani nesnilo. Vyjeli časně ráno z Ostravského vlakového nádraží, zabrali celé jedno kupéčko a vykládali si své nadšení z nadcházející cesty. Zanedlouho se k nim připojil i samotný učitel a skupinka byla kompletní. Tak začal první den exkurze, kterou díky Dofe a své vlastní školní snaze mohli tito výletníci prožít.

Do Prahy na hlavní nádraží dorazili okolo půl desáté a letadlo jim odlétalo až ve 13:10, takže měli spoustu času pro cestu na letiště a následnou rekapitulace celé cesty. S odbavením a dostáním se do letadla nebyl žádný problém. Byl to nepředstavitelný zážitek, už jenom při samotném vzlétnutí. Byli jsme tam totiž dva, co ještě nikdy neletěli, bylo to opravdu něco. Teď už jsme jenom čekali, až nám oznámí přílet do Norska. Ano, do Norska!

Přeletěli jsme baltské moře, jako by to byla nějaká malinkatá kaluž mezi puklinami v chodníku. Severská země byla na dosah, už v ten moment nás ohromila krása skalnatých kopců a zavodněných fjordů (mořská jezera). Jakmile jsme dorazili na Bergenské letiště, okamžitě jsme kupovali jízdenky na jejich melodickou tramvaj, melodickou proto, že každá zastávka měla svou vlastní znělku, a vydali se na cestu. Do Oddy jsme dorazili až večer a tak jsme sotva rozbalili stany, už jsme byli tuzí. To jsme ale ještě nevěděli, že ten největší a nejtěžší pochod na nás čeká hned ten další den.

Ráno po té normální každodenní rutině, jsme sbalili stany, spacáky a vyrazili na cestu do divočiny. Jakmile jsme vykročili cesta se zdála mnohem lehčí než doopravdy byla. S 20 kilovou zátěží jsme ale tak tak došli na start. Poté jsme pohlédli nahoru a uviděli jsme tu překrásnou vysokou horu, kterou jsme se právě odhodlali zdolat. Byla to nádhera, ale hned jak jsme uviděli klikatou a strmou cestu, kterou půjdeme, říkali jsme si: „Proč jsme radši nezůstali dole ve městě a nesmáčeli si nohy ve studené horské vodě?“ Z 200 na 1100 metrů. Každý z nás si sáhl až na dno veškerých svých možností. Díky tomu a našemu odhodlání jsme horu pokořili a šli chvíli po jejím povrchu. Zastavili jsme pod sněhovou clonou, která nás dělila od druhé části naší stezky. Tam jsme rozbili tábor naplnili si vyhládlé bříška a uložili se ke spánku se slovy: „To nejtěžší, máme za sebou.“ Ale bylo tomu opravdu tak ?

S hochy jsme si trochu přispali, neb jsme na to měli právo po nejšílenější části trasy. Budíček byl v 1100. Bohužel sluníčko nám nedopřálo zasloužený odpočinek a už od 800 hřálo jako plamen na sporáku. Tak jsme seděli, jedli, připravovali se na další pochod a přitom rozmlouvali o zážitcích, dojmech a nadcházejících očekáváních. Stezka kterou jsme se hodlali ten den vydat byla poměrně v klidu, v porovnání s tím co jsme zatím zdolali. Pro měšťáka je to jako by byl zcela v jiném světě. Celou dobu jsme šli po útesu okolo překrásného jezera. Sráz byl strmý a vysoký, tak vysoký že při pohledu dolu se začala točit hlava i někomu, kdo nikdy netrpěl závratěmi. Při dosažení naší hlavní destinace se nám rozplynuli oči blahem. Tak nádherný pohled jakživ nikdo z nás neviděl. Průzračná voda, skály proseté vodopády, po úpatí skal husté lesy a zpovzdálí na vás koukají mohutné ledovce. Žádná fotka nemůže vykreslit to co jsme tam viděli, ale aspoň pro vzdálenou představu. Ráno když nás vzbudil vítr a my otevřeli stany, mohli jsme se ještě nějakou dobu kochat nádherného pohledu na údolí. Všichni jsme se dívali tak pečlivě, jako bychom chtěli si ten pohled vrýt do paměti a už nikdy nezapomenout, snad se to povedlo. Při balení a chystání se na cestu zpátky nás oslovila skupina turistů, tří děvčat z toho jedna byla Češka, jedna Slovenka a poslední byla Norka. Tak s nimi jsme ještě rozmlouvali a chlubili se tíhou našich batohů. Čas byl ale proti nám jako vždycky a museli jsme děvčatům říct sbohem, někteří z nás to nesli těžce a někteří zas ne. Nýbrž během našeho setkání jsme se toho spoustu dozvěděli o životě na severu, jak se to má s prací, živobytím, dokonce i s jazykem a spoustu dalších zajímavostí.

Poslední den v divočině a zároveň nejdelší a nejtěžší část trasy, kterou už jsme jednou zdolali. Teď nás už očekávala při cestě dolů a proto jsme raději budík nastavili na 500. Samozřejmě jak tomu tak bývá, já s kolegou jsme se vzbudili až v 600 a to díky přepadení našeho kamaráda, který má ve veliké oblibě medvědy. Rychle jsme něco snědli, sbalili se a okamžitě klusem vyšli. Nakonec jsme zjistili že naše obavy byli přehnané. Jestli jste někde slyšeli že cesta dolů je horší než cesta nahoru, tak poslouchejte. Je to lež ! Bylo to tak 10krát snazší než nahoru. Než jsme se nadáli už jsme stali ve vesničce a čekali na autobus, který nás měl zavést do kempu ve kterém jsme začínali. Tím skončila naše stezka, nocí u klidného horského jezera.

Poslední dva dny jsme strávili ve městě kde jsme okusili všelijaké druhy jídel a mas. Z blízka jsme si prohlédli nádhernou a obrovskou plachetnici. Prošli si noční Bergen, jak jen to bylo možné, protože kvůli polárního dne tam téměř není noc a mohli jsme znovu okusit pohodlí vlastní měkké postele.

Šestého šestý dvatisíceosmnáct, děti vstávaly do školy a dospělí do práce. Slunce pomalu stoupalo z šedého šera, prostě den jako každý jiný. Ale ne pro 5 výletníků kteří se právě chystali dostat se ze severských zemí zpátky do své malé zemičky ve středu Evropy. Díky rychlým melodickým tramvajím se téměř okamžitě dostali na letiště, ještě naposledy si prošli poslední norské obchody. Nakonec je pustili na palubu skoro prázdného letadla a oni se konečně mohli spokojení a zcela vyčerpaní dostat domů a vrátit se ke svým normálním životům, ačkoliv na zážitek který díky možnostech z Dofe a pracovitosti svých týmových kolegů získali, nikdy a opakuji nikdy nezapomenou. Velké poděkování těm kdo takovou cestu umožnili, zařídili a podpořili, jakýmkoliv způsobem. Druhá zlatá expedice po 15 letech se úspěšně zdařila a doufáme že příští projektanti se dostanou stejně daleko, jako jsme se mohli dostat my.